Jak využívám/e „obyčejné“ prostředky na cestě víry a svatosti? Např. mši svatou, svátosti, modlitbu v rodině, mariánskou úctu, růženec, život ve farnosti, společenství…
Na jakou atmosféru modlitby v rodině budou vzpomínat naše děti? První předškolní roky mohou vtisknout vzpomínky pokoje, radosti. Nevadí, že všemu nerozumějí.
Dnes nemusíme projevovat věrnost církvi podobně jako v dobách totality fašismu a socialismu, ale jsou jiné nebezpečné totality. Jak jim odolávám? Mentalitě proti životu, konzumismu, tlaku na „správné názory“? Podle průzkumu zadaného církví v některých zemích vysoké procento katolíků (ve Španělsku údajně až 90 %) neuznává učení církve v oblasti manželství, rodiny. Co my?
Nestydím se veřejně se přihlásit k církvi? Nebo se k ní „nefanaticky“ hlásíme jen v soukromí?
